2025/05 Morava, Mohelnice, Olomouc, Hranice, Teplice nad Bečvou, Helštýn, Hostýn, Svatý kopeček, Olomouc, Luhačovice, Vlčnovské búdy

Na cestu jsme vyjeli v pátek večer a hned naše první zastávka byla za našim kamarádem Jirkou s rodinou, která aktuálně trávila volný čas s dětmi v kempu na Seči, takže jsme s nimi strávili hezký večer v přátelské atmosféře.

Druhý den jsme se přemístili na karavanistický sraz do Mohelnice, kde bylo celkem 220 posádek.

Místo jsme si našli mezi „svými“, kde bylo pár známých a s ostatními jsme se nakonec také seznámili.

Byla velmi dobrá atmosféra, každou chvíli karavanisti kolovali okolo, takže stále bylo mnoho veselých příběhů a příjemných setkáních. Večer jsme se jako diváci zúčastnili kareoke, což byla velmi pěkná a veselá atmosféra až do pozdních večerních hodin.

 

 

Druhý den hned od rána se postupně začali jednotlivé posádky balit k odjezdu a my jsme ještě vyrazili na procházku do centra Mohelnice. Nejdříve jsme navštívili Kostel svatého Tomáše z Canterbury v Mohelnici, který je gotickou stavbou s románským jádrem z doby před 1247, barokně a novogoticky upravovaný. Hned jsme zde potkali jednoho věřícího pána s dcerou, s kterými jsme se dali do řeči a zjistili, že je to takový dobrovolný pomocník v technických a organizačních záležitostech a mimo jiné se stará i o kostel, aby byl vždy včas odemčený a naopak. Pak jsme se ještě prošli po nám. Svobody, kde jsme si prohlédli Morový sloup. V poledne jsme se zastavili na oběd v místní vietnamské restauraci, kde jsme si dali polévku Pho za 130 Kč (V Sapě stojí 200 Kč), a pak ještě malou zacházkou po městě jsme se vrátili zpět do kempu. Pozvolna jsme se zabalili, udělali karavanový servis a jeli o dům dál.

V neděli odpoledne jsme navštívili příbuznou Markétku s rodinou v Olomouci, kde jsme opět strávili hezký čas v přátelské i rodinné atmosféře včetně dětí a pejsků.

Ještě pozdě večer jsme se přemístili k Jezernickému viaduktu, kde jsme i přespali. Jedná se o 2 mosty vedle sebe, starší cihelný a druhý nepatrně mladší kamenný.
Dopoledne jsme se přemístili do centra Hranic, kde jsme se zastavili na náměstí na prohlídku Kostela Stětí sv. Jana Křtitele, dále jsme prošli okolo zavřené Synagogy. Díky potřebě záchoda jsme se zastavili na Městským úřadu, který byl na zámku, takže to mělo strašně pěkné zrekonstruované zámecké interiéry. Možná, že měl zámek štěstí, že si prostory vybralo město na Městský úřad a díky tomu se zámek zrekonstruoval.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili na dobrotu s kávou v pekařství Svoboda a Březík-pečivo, s.r.o., kde byly za pultem strašně příjemné paní, s kterými jsme si i pěkně popovídali. Jedna z nich strašně ráda cestovala a jezdila i často na prohlídku Prahy.

Dále jsme se přemístili na nedalekou Hranickou propast, která je nejhlubší v Evropě.

Celková potvrzená hloubka suché i mokré části byla do roku 2022 519,5 metrů (69,5 + 450). Podle odhadů by propast mohla dosahovat hloubky mezi 800 a 1200 m, čemuž nasvědčují teplota a chemické složení vody v Jezírku.

Po propasti jsme ještě chtěli navštívit Zbrašovské aragonitové jeskyně, ale bohužel bylo pondělí, takže bylo zavřeno. Tak jsme si alespoň prohlédli venkovní část Lázní Teplice nad Bečvou, kde jsme si i natočili minerálku u Gallašůvova pramene, který je nejhlubší vrt v lázních Teplice nad Bečvou. Vyvěrá z hloubky 143 m.

Dále jsme se vydali na oběd na hrad Kunzov, který byl předělán na restauraci, ale bohužel v den naší návštěvy bylo zavřeno. Hrad je hezký, okolí hradu je také velmi pěkně upraveno na komerční účely. Díky tomu jsme se tedy přemístili na oběd do centra Lipníka nad Bečnou, kde jsme zaparkovali v centru na náměstí před restaurací. A je to asi ještě poslední z měst, kde jsme v centru nemuseli platit parkovné.

Po obědě jsme se přemístili do Přerova na výstavu fotografií pod názvem Pretty Woman, fotografky Ivety Juchelkové, která zachycuje ženskou krásu a osobnost mnohdy netradičním způsobem a v nezvyklých kontextech. Musím říct, že mě to nakonec nezaujalo. Samotné fotky byly krásné, ale umělecky mě to nezaujalo, protože v podstatě asi nechala ženy obléci podle svých představ, a pak ženy postavily třeba ke kolu nebo tovární zdi a dalším rekvizitám, a pak došlo k vyfocení, a to mě nepřijde jako umění, ale jako nápady na jednotlivě vyfocené ženy v různých pozicích.

Dále jsme si prošli obě náměstí Přerova a blízkého okolí.

K večeru na 18 hod. jsme spěchali do Brodku u Přerova, kde každý den v 18 hod. hraje zvonkohra, tvořená 22 zvony automaticky naprogramované krásné melodie.

Následně jsme se vrátili opět zpět do Přerova, abychom si zde mohli ještě prohlédnou krásný městský park Michalovice Přerov. Městský park založený z iniciativy okrašlovacího spolku v roce 1904 vznikl postupnou přeměnou bývalého bažinatého lesa. Podle plánů významného zahradního architekta Františka Thomayera bylo vybudováno místo, které je chloubou města Přerova a místem odpočinku a setkávání nejen přerovanů. Na 20,5 hektarech se rozprostírá park osázený letničkovými záhony, které se zde pravidelně v polovině května objeví v nespočet variacích a vytvoří krásnou barevnou scenérii. Dokonale zastřižené trávníky, dobové pískové cesty, hudební altán a kulturní program nejen v podobě promenádních koncertů umí vytvořit pro návštěvníky nezapomenutelnou atmosféru.

V úterý jsme navštívili Hrad Helštýn, kde jsme se potkali se zájezdem seniorek věkově okolo 70-80 let z Orlové u Ostravy, které byli velmi čiperné. Hrad byl dost netradiční, protože střechu opravili skleněným zastřešením, což je velmi netradiční, ale za to je hrad docela prosvětlený.

V suterénních prostorách byla výstava kovářských prací studentů střední školy umělecké, které byly nápadité a některé i vtipné. Nejvíce mi zaujala Klausova dírka. Jedná se o železný pásek, který má cca 5 dírek od kraje a poslední šestou až cca 15 cm od té poslední pravidelné.

Na oběd jsme opět zajeli do nedalekého Lipníku n.B. do nám již známé restaurace v centru.
Po obědě nás čekala velmi příjemná návštěva v Prostějově u naší dlouholeté známé, s kterou jsem se osobně dlouho neviděli, takže jsme byli všichni radostní, že se rádi vidíme. Odpoledne jsme měli krátkou procházku v okrajové čtvrti Prostějova a k večeru jsme měli další setkání s dlouholetým známým v místní Kolibě, které vyšlo výrazně živější, ale také radostné.

Večer jsme přejeli přespat na docela opuštěné parkoviště (GPS 49.484948, 17.106679) vedle sportovního centra.

Ráno jsme vyrazili do centra Prostějova na prohlídku, dopoledne jsme se zastavili na kávu v Plzeňské restauraci v centru na náměstí. Nějaký chlápek okolo 60 let nám přišel nabídnout, jestli nechceme vodu pro naše pejsky, což jsme rádi uvítali. Pak jsme ho vybídli, aby si k nám na chvíli přisedl a z hovoru jsme se dozvěděli, že se jedná o majitele restaurace, kterou úspěšně provozuje 12 let, rád jezdí do Itálie, kde jsme našli společné téma, ještě jsme získali pár informací o provozování restaurace, a pak už jsme šli na další obhlídku Prostějova, ale s příslibem, že se vrátíme na oběd, protože obsluha a i sám majitel nás svým vystupováním nadchli. Na oběd nás přišel obsluhovat velmi mladý číšník okolo 25 let, který byl skvělý. Byl milý, usměvavý a ochotný a to i po tom, co jsme si objednali jednu porci jídla na půl a jedno pivo taktéž na půl.

Další odpolední zastávku jsme si udělali v Kroměříži v Květné zahradě. Dále jsme pokračovali na poutní místo na kopec Hostýn, kde je významné mariánské poutní místo, kde se kromě jiného konají bohoslužby v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie, kde jsme se i jedné z nich zúčastnili. Ještě jsme si prošli část místní poutní cesty, obhlédli jsme místní hřbitov a koukli na vyhlídku do kraje.

Další zastávku jsme si udělali v obci Roštín, kde jsme navštívili jednoho kamaráda karavanistu, u kterého jsme strávili v příjemné atmosféře hezký večer. Po návštěvě jsme se přemístili na nedaleké parkoviště u koupaliště (GPS 49.185359, 17.303507), kde jsme přespali do druhého dne. Ráno jsme se vydali na pěší výlet na rozhlednu Brdo, což bylo docela do ostrého kopce 4 km jedna cesta, takže nás netrénované nás to dost vyčerpalo. Nahoře jsme také navštívili rozhlednu, kde je krásný výhled po okolním kraji.

Příští den jsme navštívili poutní místo Velehrad, kde jsme si prohlédli celý areál včetně hlavní Baziliky Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje. Farnost je specifická tím, že se zde odvíjí nejen obvyklý život farní ale také poutní.

Nedaleko poutního místa Velehrad jsem se zastavili ještě v areálu Živá voda Modrá – botanická a sladkovodní expozice. Jedná se o vodní svět a přírodu na dosah ruky. Najdeme tam prosklený tunel, který vás obklopí scenérií vodního světa tak jak jej neznáte. Dále tam najdete naučnou zahradu, plnou rozmanitých bylin, keřů a stromů typických pro biotopy Bílých Karpat a Chřibských vrchů. Areál pokračuje relaxační dřevěnou lávkou nad výběhem s majestátními Pratury, živými svědky dávné historie.

Další den jsme se přemístili do Luhačovic, kde jsme zaparkovali u nádraží. Návštěva nám vyšla na Festival otevírání v Luhačovicích, což nás potěšilo, protože byl byl bohatý kulturní program. Bylo vystoupení několika kapel a to i místního historického tanečního spolku, promenáda v dobových oblecích, výstava historických vozidel i motocyklů, díky kterým jsme si povyprávěli příběhy s několika vystavujícími účastníky.

Pozdě odpoledne jsme se stavili v restauraci na konci promenády na jídlo. Při komunikaci s čišnicí jsme se zeptali, zda neví o nějakých vinných sklípcích v okolí. Paní servírka nám doporučila obec Vlčnov, kde sice nejsou sklípky, ale jsou tam vinné búdy. Je to z toho důvodu, že je zde špatné podloží, takže tu nebylo možno budovat sklepy. Ale místní obyvatele potřebovali někde zpracovávat a uskladňovat víno, tak si vybudovali búdy nad zemí, kde dokázali taktéž vytvořit vhodné klima pro skladování vína. Pod búdami jsme přespali v karavanu a druhý den jsme se vypravili již k domovu.