2025/10 Karavanem – obytným autem do jižní Itálie až podpatku – Apulie

Na cestu jsme se vydali v pátek 3. října 2025, hned po návštěvě volební místnosti. Bylo po 14. hodině, když jsme nastartovali náš karavan v Praze a vyrazili směrem na jih. První zastávka byla u příbuzné Heleny v Českých Budějovicích. Večer jsme strávili na zahrádce její chatky, kde jsme si hezky popovídali, zasmáli jsme se při posledních paprscích podzimního slunce. Bylo to příjemné rozloučení s domovem.
Po setmění jsme pokračovali do Rakouska. Noc jsme nakonec strávili na parkovišti u fotbalového hřiště, kousek za hranicemi jako většinou. Ticho, hvězdy nad hlavou a pocit, že dobrodružství právě začíná.

 

V sobotu ráno jsme pokračovali směrem na jih. Naše obytné auto váží 3 850 kg, a protože se v Rakousku zpřísňují kontroly, začali jsme hledat trasu, kde se auta pravděpodobně neváží. Bylo to trochu napínavé – člověk jede a přemýšlí, jestli ho někde zastaví. Nakonec jsme zvolili cestu přes Linz – Sattledt – Trieben – Pöls – Althofen – Klagenfurt – Villach – Udine.
Odpoledne jsme dorazili do Grada po krátkém odpočinku jsme se vydali na procházku podél moře do centra městečka. Večeři jsme si dali v restauraci, a když jsme se po tmě vraceli zpět k autu, moře šumělo a městečko se pomalu ukládalo ke spánku.

Další den jsme se přesunuli do Lignana Sabbiadoro, kam jsme dříve často jezdili. Procházka po známých uličkách byla jako návrat do minulosti. Zastavili jsme se na Aperol v baru na promenádě s výhledem na moře, pak v pizzerii s malým obchůdkem pizzu. A tam přišel zvláštní moment – jakmile jsme si sedli ke stolu, celá rodina okolo majitele pizzerie, která tam seděla, okamžitě odešla, i když jsme je vyzívali, ať tady s námi posedí, protože tyto setkání a diskuze s cizinci máme rádi. Dodnes nevíme proč, ale smáli jsme se tomu ještě dlouho.
Na pláži jsme potkali dvě mladé ženy – Maďarku a Češku z Prahy. Vyprávěli nám, že pracují v hotelu v Rakousku, aby si vydělaly peníze. Bylo zajímavé slyšet jejich příběh – dvě kamarádky, které si plní své sny hlavně cestováním a pobytem nebo spíš kratším životem v cizině.

Další zastávkou byla Chioggia, město s kanály a mosty připomínajícími Benátky. Procházeli jsme se po nábřeží, když mě napadlo vyzkoušet teplotu vody. Seběhl jsem po schodech, ale poslední schody byly oslizlé od vody. Uklouzl jsem a málem skončil v kanálu! Naštěstí to odneslo jen mokré a špinavé oblečení včetně bot. Smáli jsme se tomu ještě dlouho – tohle je přesně ten moment, který si člověk pamatuje. Prošli jsme kus okolo kanálů a italských mostů, které kopírují mosty z Benátek, pohlédli jsme si náměstí, prošli se cestou zpět centrální ulicí, kde jsme si dali kávu a zákusek ve venkovním posezení, abychom mohli chvíli pozorovat místní ruch.

V pondělí jsme dorazili do Rimini. Prošli jsme město, pláž, užívali si slunce. Druhý den jsme se vydali shánět ryby. V přístavu nebyl žádný rybář, tak jsme se zeptali v kavárně. Servírka nám poradila rybí burzu nedaleko za rohem – prý nám nic neprodají, ale zkusit to můžeme.
A tam přišlo překvapení – zaměstnanec nám nabídl tašku krevet zdarma! A když jsem kývl, tak nabídnul, že si můžeme vzít klidně dvě tašky nebo u celou bedýnku. V takových případech jsem zvyklý souhlasit, takže jsme nakonec odcházeli s dvěma plnýma taškami krevet, které jsme jedli každý den celý týden k obědu. Dal by i víc, ale už jsme neměli kam dát. Kvůli místu jsme jim odřezali hlavy a ocasy, část jsme hned uvařili k obědu a zbytek zamrazili. To byla radost – krevety zdarma, kdo by to čekal?

Další zastávka byla San Benedetto del Tronto. Přespali jsme u přístavu u továrny, která hlučela celou noc. Večer jsme si prošli molo a druhý den město projeli na motorce i s naší fenkou Lizou. Město nás ale příliš nezaujalo. Nejdříve jsme projeli okolo pobřeží, kde byl hezký pohled na moře a zpátky jsme jeli centrální a rušnou ulicí okolo centra, kde chybělo náměstí a tim chyběla i atmosféra zdejšího města.

V pátek jsme dorazili do Vieste na Garganu. Prošli jsme staré město s úzkými uličkami a vyhlídkami na moře v horní části města a chvílemi i okolo ochozu s krásnou vyhlídkou na město. Dopoledne jsme poseděli na lavičkách, dali si kávu a zákusek. Odpoledne jsme se vrátili do centra, protože se konala Rally Gargano – závody přímo v ulicích města! Bylo to hlučné, ale fascinující. Kvůli psovi jsme se ale brzy vrátili do karavanu.

Další den Bari – ochutnali jsme focacciu (mají zavřeno v úterý a v neděli odpoledne), koupili ručně dělané těstoviny (1 kg za 8 €) ve starém městě v centru Bari, kde místní starší obyvatelky tyto těstoviny vyrábí a před svými obydlími je i prodávají. Dál jsme prošli úzké uličky starého města, a pak podél moře po pobřeží již za tmy jsme se vraceli mimo centrum k našemu zaparkovanému karavanu.
Ještě ten den jsme se přemístili do Polignano a Mare – město rodáka slavné písně „Volare“. Navštívili jsme sochu autora, prošli nádherné vyhlídky na moře, starší část města s úzkými uličkami s velice zachovalími domy, které nádherně dokreslují místní atmosféru a na závěr jsme si dali na náměstí místní kávu „caffè speciale“. Slunce svítilo, moře se třpytilo – dokonalý den.
Večer jsme se přesunuli do nedalekého města Monopoli. Jedná částečně o moderní město s velkým moderním náměstí, ale které má samozřejmě i svojí část starého města staré město v části města u moře včetně hezkého přístavu se starými rybářskými kocábkami a samozřejmě i moderními loděmi.

Dále jsme navštívili město Ostuni, kde se uvádělo v průvodcích, že jde v podstatě o bílé město, kde je mnoho bílých domků typických pro jižní Itálii. Tak jsme si to nevědomky zaměnili a domnívali jsme se, že jde o trullí domky, ale po návštěvě jsme zjistili, že tu žádný trullí domky nejsou. Nakonec to bylo i tak hezké městečko plné bílých domků, které je vysoko na kopci s krásným a prostorným náměstí včetně katedrály, nad kterým se tyčí výrazná část starého města s úzkými uličkami a s mnoha schody pro překonání výškových rozdílů.

Odpoledne jsme se ještě stihli přemístit do městečka Alberobello, které je typické největší koncentrací 1300 typických kamenných domků „trulli“. Po zaparkování na jednom z parkovišť jsme po cca 1,2 km chůze ocitli v části městečka, kde se na strání nachází pouze trullí domky, rozmístěné po celé stráni kde jsme procházeli procházeli jednotlivé části místní sítí uliček. Domky jsou jednotného vizuálního tvaru a byly takto vymyšlené pro jejich jednoduchou stavbu, ale hlavně kvůli jednoduchému a rychlému opětovnému rozložení, aby místní chudí obyvatelé nemuseli za domky platit daně. Daně se platili až v momentě, když byl domek úplně stavebně dokončený. Pokud byl nedokončený, tak se daně platit nemuseli. I když domek dostavili, ale získali, že se jdou vybírat daně, tak rychle rozebrali alespoň střechu, která byla z naskládaných kamenu, a tím se domek tvářil jako nedokončený a nemuseli se platit daně.

Další den jsme projeli městečko Lecce. Sice jsme si o něm moc nezjistili, ale při jeho projití mě moc nenadchlo. Dělalo to na mě dojem poloprázdného města s několika historickými památkami a náměstími.

Pak už jsme se přemístili úplně na jih, na nejjižnější cíp Itálii v podpatku do městečka Santa Maria di Leuca, kde jsme navštívili maják u parkoviště, a pak jsme ještě sešli kousek pod maják, kde už to dál nešlo. Pod námi už byl pouze drsný kamenito-skalnatý dřech a nekonečná dálka moře. Ještě jsme se okolo mariny a přes městečko přesunuli na divoké pobřeží Casamatta ipogea, kde jsme měli pocit, že je to malinko více na jih než u majáku. Pěšinou jsme prošli až na samý okraj k moři mezi skalním povrchem a přeskakovali i skalnaté kameny téměř až k moři, kde bylo vidět i na některé skalní jeskyně nebo „polo“ jeskyně. Místo na přespání jsme našli na ulici (Via Toma G., 73040 Santa Maria di Leuca LE, Itálie, GPS 39.792238, 18.344129), kde se pravděpodobně jedná o vyhlášené místo pro přespání v obytných autech, protože tu byli švýcaři, němky, francouzi, my a další. Buď jsme neměli štěstí nebo to je dost drsný kraj. Byl říjen, pod mrakem, foukal studený vítr a chladno.

V tomto městečku jsme byli akorát v půlce naší dovolené a od teď jsme se už jenom vraceli na sever. Na sever jsme se snažili jet stále podél pobřeží s výhledem na moře a průjezdem menšími městečky nebo vesnicemi.

Další zastávku jsme si udělali ve městě Gallipoli, jejíž moderní část se nachází na poloostrově, kterou jsme prošli po historickým kamenným mostě až na samotný ostrůvek okolo Aragonského hradu  

na staré město, kde jsme si opět prošli úzké uličky, okolo kaváren a dalších obchůdků.

Další zastávku jsme udělali v městečku Tarent, kde jsme zamířili na staré město, které se nachází opět na ostrůvku. Cestou jsme prošli modernější částí města až na ostrov starého města, na který se přechází po otáčecím mostě okolo svislé osy. Z místa od mostu je vidět ve slepém ramenu moře spousty ohraničených míst, kde se pěstují hlavně slávky a ústřice, na které se v Tarentu specializují.

Další zastávka byla ve městě Grottaglie, což je světové město keramiky. Obytné auto jsme zaparkovali na veřejném parkovišti (GPS 40.533172, 17.427216) a vydali jsme se na prohlídku města. Začali jsme v části města s keramikou, která je cestou do kopce. Bylo tam mnoho keramických dílen, některé byly jako klasické obchody a některé byly vybudované ve skále. Tyto keramické dílny se většinou skládají z prostoru dílny a z prostoru prodejní místnosti. V nejednom obchodě bylo možno vidět přímo do keramické dílny, se stále vyráběli nové výrobky na prodej. Převážně se jednalo o domalování keramiky.

Vedle čtvrti s keramikou jsme ještě opět prošli úzkými uličkami starého města a to hlavně do kopce k hornímu náměstí, kde jsme se zastavili v místní kavárně na kávu a dortík, také jsme samozřejmě využili WC a při té příležitosti jsme opět pozorovali zdejší pouliční ruch. Již po tmě jsme se vrátili k autu a přemístili jsme se do cca 100 km vzdáleného města Matera, kam jsme se docela dost těšili.

V Mateře jsme nejdříve došli na hlavní náměstí, kde zrovna byl částečně trh a částečně blešák, podle aktuálního sortimentu na stáncích. Na straně náměstí Piazza Vittorio Veneto je menší vyhlídka na nově vybudovanou čtvrť v 50 letech pro obyvatele, kteří doposud bydleli v nedalekých jeskyních ve velice špatných životních i hygienických podmínkách. Italové toto vybudovali, protože to byla pro italskou vláda velká ostuda, že nechají lidi ještě v 50 letech minulého století bydlet v jeskyních. Přestože se lid měl stěhovat do výrazně lepších podmínek, tak to většina lidí odmítala, protože tam byli leta zvyklí a hlavně tam měli vytvořenou svojí komunitu lidí.

Z vyhlídky jsme sešli dolů, kde některé domy byly k nahlédnutí, bylo tam i muzeum, i ukázka jeskyně, jak se dříve žilo. Když jsme touto oblastí prošli, tak na konci za domy se silnice stočila doprava a otevřelo se nám skoro celé údolí, kde byly vidět jednotlivé jeskyně, kde se dříve běžně žilo.

Večer jsme přejeli ještě do města Salerno, kde jsme začali již po tmě hledat místo na přespání. Již ve městě jsme sjeli z hlavní silnice do boční k velkému hřišti, kde bylo několik velkých parkovišť, kde jsme uvažovali přespat. Ale jak jsem tam chvíli jezdili pomalu, tak najednou za námi začal také pomalu jezdit velký černý Mercedes. To mě trochu vyplašilo, tak jsem zastavil. On zastavil kousek za námi také. Rychleji jsem se rozjel na druhé parkoviště. On za námi také. Velmi divné si říkáme. Pouliční osvětlení bylo mizerné, takže dost tmavo. Zpomalil jsem a otočil jsme se o 180 stupňů zpět. On také. Po chvíli jsem zastavil a on za námi také. Chvíli jsme stáli na místě a čekal, co bude. Po chvíli se rozjel a zastavil ve dle nás. Stáhnul okénko, naklonil se přes spolujezdce a začal nám něco říkat italsky. Vystoupil jsem z auta říkám mu: mluvíte anglicky? Kýval hlavou, že ne. Vyndal jsem mobil s překladačem a říkal jestli nepotřebujeme pomoc, jestli nehledáme nemocnici? Tak se mi trochu ulevilo a říkám, že hledáme místo na parkování. Tak nám poradil parkoviště pro karavany kousek od centra s kompletním servisem (Salerno Camper Service), za 17 EUR. Večer jsme si ještě skočili do nedalekého baru na Aperol a pak už jsem šli rádi spát po celém dnu v pohybu. Nakonec nám chtěl řidič pomoc a poradit, což nás mile překvapilo a potěšilo, tak jsme mu taky pro radost dali 1 bombon Raffaelo. Vypadalo to, že mu to také udělalo radost, tak jsme se nakonec ob radostně rozloučili a jeli dál po svém. A to jsme v jižní Itálii.

Další zastávka byla v Neapoli. Původně jsme si našli stellplatz nedaleko centra, ale cena byla 37 EUR za 24 hod. a méně to nešlo. Tak jsme nakonec našli veřejné parkoviště zdarma na GPS 40.886736, 14.238398 – ulice Via Madonna delle Grazie. Po zaparkování jsme si udělali oběd, já jsem nachystal motorku a mezitím tam přijelo asi pár „fandů“ do muziky, který tam pouštěli muziku z auta opravdu s extrémní hlasitostí. Možná i 3x více než na rockovém koncertě. Jedno auto otevřelo přední dveře, kde mělo přiděláno 3 řady reproduktorů, cca 5 sloupců reproduktorů + zadní dveře, kde byl umístěný extrémní Subwoofer.

Během chvíle už jsme akorát rádi odjížděli na motorce do centra Neapole i s naší fenkou Lízou v kufru na nosiči, protože se to už nedalo ani vydržet. Dojeli jsme do centra až na ulici Via Arena della Sanità, 1-3, 80137 Napoli NA, Itálie, kde jsme nechali naší motorku zaparkovanou a 2 helmy přes popruh zamčený pod sedlem. Do Neapole jsme vycházeli v dopoledních hodinách a v ulicí Via Arena della Sanità mě překvapilo kvanta postávajících i procházejících lidí mezi obchůdky a restauracemi s předzahrádkami. Dále jsme pokračovali prochodit centrum, prošli jsme jednu z hlavních obchodních ulic Via dei Tribunali, kde jsme se taktéž prodírali mraky lidmi, ochutnali jsme několik místních pouličních specialit, došli jsme jsme až ke slavnému Vítěznému oblouku Alfonsa V. Aragonského (Arco di Alfonso V). Když jsme se vraceli zpět k motorce v pozdních odpoledních hodinách na ulici Via Arena della Sanità, tak mě opět velice překvapilo, že oproti dopoledne bylo na ulice úplně minimálně lidí a skoro všechno sklizeno, jako kdyby se tam dopoledne nic nedělo.

Další zastávku jsme udělali v Římě, kde jsme zaparkovali 6 km od centra zdarma na veřejném parkovišti. Na motorce jsme společně i s naší Lízou objezdili nám dobře známá místa jako je Vatikán, Koloseum fontány, Španělské schody. Ještě jsme se chtěli zastavit poblíž Kolosea v zajímavé restauraci dobrými cenami a vysokým hodnocením od Google al42 by Pasta Chef rione Monti, Via Baccina, 42, 00184 Roma RM, Itálie, (https://maps.app.goo.gl/cgytkCLxKGThSm6V9), která bohužel v době našeho příjezdu uzavřená.

Na naší cestě jsme si také naplánovali návštěvu italského vinařství v Toskánsku, tak jsme vybrali nějakou po cestě podle Google vinařství Tenuta Monauto (tenutamontauto.com) i kvůli tomu, že v recenzích chválili zaměstnankyni, která hovořila česky, což nás nadchlo. Nakonec jsme se dozvěděli, že paní napadlo před před 20 lety naučit se česky, takže odjela do Prahy a 3 měsíce se učila v Praze česky. Příjemné posezení, příjemné popovídání si a dobrá vína.

Vzhledem k tomu, že během října už nebyly teploty na koupání v moři, tak jsme si nad Římem našli termální pramen: Sorgente termale delle Piscine Carletti (GPS 42.421697, 12.064981) včetně prostorného parkoviště. Ale my jsme nakonec využili jezírko: Thermal spring of Bulicame (GPS 42.420893, 12.073533 ), ke kterému je přes noc zavřená branka, ale ráno se otevírá a koupání je zdarma a parkovali jsme vedle na prašné cestě (GPS 42.420409, 12.074706 nebo GPS 42°25’12.3″N 12°04’29.4″E).

Odpoledne jsme se přesunuli k nám dobře známému pramenu v Saturnii. – Cascate del Mulino (GPS 42.648115, 11.512306). Bohužel tam s obytným autem není kde parkovat, takže musíme jet do nedalekého kempu Area sosta Camper Saturnia (GPS 42.656290, 11.504053), kde se platí 17 EUR za 24 hodin. Když jsme začínali před lety v Saturnii, tak jsme se šli vždy koupat do jezírek pod budovou, ale ten kdo to zná, tak už se chodí koupat do širokého pramenu nad budovou, kde je i daleko větší hloubka a tím i příjemnější koupání i s teplejší vodou. U dočerpání vody v kempu jsme se dali do řeči s jedním němcem 68 let, který stále cestuje i s manželkou. Většinou jezdí do Itálie na 3 měsíce. Po návratu domů stráví 3 týdny doma a pak se opět vydává na cestu, a to i v létě i v zimě. V zimě nejčastěji jezdí do Dolomit. Jezdí obrovským obytným autem s alkovnou značky PHOENIX 6,5 tuny. Vzhledem k tomu, že jezdili ve dvou, tak mě docela překvapilo, že měl s sebou ještě střední nákladní přívěs.

Původně jsme chtěli jet do národního parku Cinque Terre, ale kvůli dešti jsme změnili plán a jeli pod Dolomity na průsmyk Passo del Baldo. Karavanem jsme dojeli až do městečka Tovena (GPS 45.979857, 12.174816), odkud už jsme jeli na motorce si projet ten hlavní zatáčkový úsek místními tunely až do passa a dále na kopec Baldo, kam až vedla cesta.

Odpoledne jsme se ještě přemístili do nedalekého městečka Santa Maria, kde jsme strávili odpočinkové odpoledne za slunečního svitu na břehu místního jezera.

Pozdě odpoledne jsme se vydali na cestu k domovu a již po tmě jsme dojeli až Tarvisia, kde jsme kousek od centra na místním odlehlém parkovišti přespali.

Ráno jsme se vydali okolo 8 hod. na cestu a cestou jsme se ještě zastavili na výletě v Rakousku stezkou kolem vody až k samotným vodopádům. Cestou zpět jsme šli lesem, přes pole, louky, okolo zdejší farmy až zpět na parkoviště k autu. Domů jsme dojeli ve 21 hod. Hezký výlet se šťastným koncem. T 43.