2003/03 Co všechno se dá nečekaně zažít s obytným autemm na cestě do Milána, 2003

1.3.2003 Cesta vzešla z pracovní potřeby navštívit mezinárodní výstavu obalů v Miláně, která začínala v úterý 4.3.2003. Při této příležitosti jsem si říkal, že by bylo šikovné spojit příjemné s užitečným a navštívit některá Rakouská a Italská lyžařská střediska a rovnou při tom využít náš obytný automobil Fiat Ducato s nástavbou Hymer.

Na cestu jsem vzal jednoho kamaráda, který je nejvhodnější na trochu dobrodružnější cestu.

 

Vytvořil jsem si velmi hrubý plán cesty následovně: výjezd v sobotu 1.3. dopoledne, pozdě odpoledne prohlídka centra Mnichova, večerní přejezd do některého lyžařského střediska u Innsbrucku, další večerní přejezd do Italských Dolomit, v pondělí po lyžování večerní přejezd do Milána, úterý výstava a po té večerní přejezd do Kitzbuhelu, po středečním lyžování noční návrat do Prahy.

Na cestu jsme se vydali z Prahy v sobotu 1.3. v 10 hod. dopoledne, po naložení patřičných potravinových zásob. Ještě v Plzni, v supermarketu, jsme se zastavili na doplnění některých drobností (hlavně nápoje) a cca okolo 17 hod. jsme dorazili do Mnichova. Chvíli jsme se zdrželi s hledáním místa na parkování, protože náš „obytňák“ má 7 m délky. Nakonec jsme našli místo asi cca ½ km od centra. Prohlédli jsme si centrum, kde mně kromě památek velice zaujalo uměle vytvořené kluziště v centru města na náměstí, kam si mohli všichni obyvatelé Mnichova přijít zabruslit. Je vidět, že se umějí dobře bavit, protože tam bylo i několik bruslařů, včetně dětí, v různých maškarních převlecích a maskách.

Další zajímavost byla v místní státní rezidenci, kde probíhalo natáčení nějakého filmu. Na dveřích bylo napsáno „kompars“, tak nám to nedalo a vešli jsme dovnitř. Nejdříve jsme prošli místností, kde se komparsisté zapisovali u stolečku, následně byla místnost, kde seděli komparsisté a dále jsme nakoukli i do další místnosti, kde byla maskérna. Následně jsme se vrátili do místnosti s komparsisty přibližně o velikosti panelákového bytu 3+1. Uvnitř byly dřevěné stoly přes celou délku místnosti, z obou stran lavice plné lidí. Chvíli jsme tam pokukovali a najedou se před námi uvolnili dvě místa. Tak povídám kolegovi, pojď si tam zkusit sednout, schválně co se bude dít. Moc se mu to nezdálo, ale nakonec se nechal přemluvit a přisedli jsme si mezi komparsisty. Najednou naproti nám nějaká slečna začala něco říkat německy. Ale my německy neumíme ani slovo, a tak jí říkám anglicky, že německy nehovoříme. Tak ona říká anglicky: „odkud jste“. A já říkám anglicky: „z Čech“ a ona říká česky: „tak proč jste to neřekli rovnou“. Teda to byla taková obrovská náhoda, potkat zrovna na takovémto zvláštním místě původem mladou Češku. Nakonec jsme trochu pohovořili. Ona již delší dobu žila v Mnichově. 1 – 2x za rok se podívá i do Prahy. Ještě jsme od ní vyzvěděli pár informací o Mnichově, my jsme jí seznámili s naším plánem cesty a pak jsme se rozloučili a šli dál. Bylo to velmi nečekané setkání, ale velmi příjemné.

Ve večerních hodinách jsme se přemístili k Innsbrucku. Cca mezi 21 – 22 hod. jsme vjeli do Rakouska. Na hranicích byla pouze cedule Rakousko a nic jiného. Tak jsme si říkali, že by to chtělo asi dálniční známku. Tu jsme koupili asi po dalších 5 km u pumpy a asi cca po dalších 5 km se dálnice sbíhala do jednoho pruhu a u toho byly cedule policejní kontrola a pak nás to zavedlo až na odstavné parkoviště, kde kontrolovali všem vozidlům dálniční známky a zároveň vážili i všechna projíždějící vozidla. My jsme naštěstí prošli bez problémů. Ale jako správní čecháčkové jsme také váhali, zda máme do známky investovat. Následně jsme říkali, že to byla dobrá investice.

Kousek před Innsbruckem jsme se zastavili u dálnice u informační mapy a tam jsme si vybrali lyžařské středisko kousek za Innsbruckem, kam jsme také zamířili. Po sjezdu z dálnice jsme ihned zaplatili 2 EUR za vjezd do horské oblasti. Když jsme projížděli kolem parkovišť u vleků, už tam byli večer závory a všude u silnice zákaz stání a zastavení. A tak jsme ještě kousek pokračovali a hledali místo na parkování a přenocování. Většinou byly parkoviště u místních hotelů, ale nakonec jsme objevili kousek od vleků větší parkoviště, kam jsme vjeli a zaparkovali. Parkovali jsme vedle jízdárny a stájí pro koně. Kousek dál na budově byla zmíňka o baru, vstupní prostory byly osvětleny, na parkovišti poměrně dost aut, tak jsem říkal kolegovi, že bychom se měli jít zeptat, zda tu můžeme překempovat. Vešli jsme do chodby mezi jízdárnou a stájemi a tam už byly velké prosklené plochy, kterými bylo vidět přímo do baru a oni zase ihned viděli nás. Nebudu Vás dlouho napínat. Byla tam velká koňská párty a většina osazenstva na nás začala mávat, ať jdeme dovnitř. To se nedalo odmítnout. Uvnitř byla velmi hlučná diskotéková muzika, většina zúčastněných byla opět v maškarních převlecích a maskách, takže po chvíli jsme se ocitli ve víru diskotékových tanců, popíjeli pivo a bavili se. V půlnoci jsme se ještě zúčastnili tomboly, ale bohužel neúspěšně. Ceny byli zajímavé, např. velká „štangle“ salámu atd. V průběhu večera jsme se informovali, zda na jejich parkovišti můžeme překempovat. Samozřejmě ochotně souhlasili. Bylo to pro nás příjemné zpestření cesty a super večer. Ale ve 23 hod. po celodenní cestě jsme se těšili již na spánek. Nakonec se nám spánek přesunul až na 1 hod. po půlnoci. Kromě jiného jsme se v průběhu večera dozvěděli, že místní lyžařské středisko je z důvodů zítřejších závodů pro veřejnost uzavřeno.

Ráno jsme se vydali zpět na dálnici, při výjezdu jsme opět platili 2 EUR a dalším sjezdem z dálnice opět po zaplacení 2,5 EUR jsme se po silnici až na konec cca 25 km dostali k ledovci Stubai. Na parkovišti jsme zaparkovali (parkoviště zdarma) vedle další 4 „obytňáků“, u kterých bylo vidět, že tam již kempovali delší dobu. Na místě jsme se nasnídali, oblékli a šli na lanovku. Ve frontě, jsme se zapovídali s jedním Čechem a s jedním Slovákem. Slovák byl z Košic, tak jsem se ho zeptal, zda nezná karavanistu Ivana … z Košic, kterého znám z karavanistických stránek na internetu a jednou jsme se viděli i na karavanistickém srazu v Čechách. Náhodou ho znal. Neuvěřitelné. K samotnému lyžařskému dni není mnoho co dodat. Všechno bylo super. Téměř bez front. Hodně sjezdovek a vleků. Počasí bylo azurové, teplota ideální, kousek nad nulou.

K večeru jsme se přemístili do Italských Dolomit. Vzhledem k tomu, že jsme příliš nepospíchali, tak jsme na Brennerském průsmyku sjeli z dálnice a jeli jsme po okresních silnicích, abychom jako správní Češi trochu ušetřili. V Dolomitech jsme si vybrali lyžařské středisko v Andalo na doporučení jedné karavanistky Slovenky Jany žijící v Itálii, která se také vyskytuje na karavanistických stránkách na internetu. Andalo nám vyhovovalo i proto, že je na cestě do Milána a bylo tam možno parkovat s „obytňákem“ bez problému a zdarma na parkovišti naproti plaveckého bazénu.

Při výjezdu z údolí Dolomit do horského střediska jsme projížděli prudkými serpentinami a v horní části byla tak hustá mlha, že jsme viděli max. na 2-3 m před auto. Ještě že byla na kraji cesty bílá čára, podle které se dalo jet, jinak by to asi vůbec nešlo. Asi po 1 km po vjezdu do Andalo jsme objevili naproti bazénu 8 zaparkovaných karavanů. Takže jsme zaparkovali mezi ně a už jsme kempovali a spali.

Ráno jsme popojeli k lanovce, která byla téměř v centru Andalo. Ale tam to měli vychytrale udělané se závorou, která byla ve výšce 2,2 m a při výšce našeho karavanu cca 3 m bylo jasné, že jsme bez šance. Naproti v informačnímu centru nám poradili parkoviště cca 100 m dolů u obchůdků, ale nebyli si jisti, zda je placené. Tak nám poradili ještě cca 100 m na druhou stranu od lanovky u kostela, a tam to bylo bez problémů a volné parkoviště.

Na vrcholku kopce M. Paganella jsem si říkal, jak je zajímavé, jak já jako malý Český člověk sedím na vrcholku Dolomit mezi zasněženými skalnatými vrcholky hor. Bylo to dokonalé.

Odpoledne jsme projížděli opět na vrcholku Paganella okolo restaurace s venkovní terasou a najednou vidíme, jak tam tři Italky tancují v kombinézách a v přeskáčích na stole na diskotékovou hudbu. Kolega hned říká: „to si musím natočit na kameru.“ To budou u nás na vesnici koukat, až jím to ukážu.“ Sundali jsme lyže a kolega šel natáčet a já fotil. A najednou na nás děvčata mávají, ať jdeme k nim. Dokonce seskočili se stolu a začali nás tahat také na stůl. Tak jsme se přidali a najednou jsme také tancovali v přeskáčích na stole s Italkami. Bylo to super, ale zároveň nepředstavitelné, co všechno člověk zažije a úplně neplánovaně a nevinně. Dole na zemi vedle stolu to roztancovalo i dvě dámy věkově okolo 50 let, vrchního a i italského policistu. Ten mi později půjčil i svojí bundu s nápisem Carabinier a já jsem se v ní nechal vyfotit.

Pozdě odpoledne jsme vyrazili směrem na Miláno a zvolili jsme cestu okolo nejznámějšího surfařského ráje a jezera Lago de Garda, ale na opačné straně, než je dálnice. Byla to fantastická cesta. Vlevo prudký sráz a jezero, vpravo vysoké skalní útesy, samá zatáčka, množství tunelů, mnoho prudkých sjezdů serpentinami dolů, abychom se dostali zpět z vrcholků Dolomit do nížiny.

Cca 30 km před Milánem jsme se zastavili u benzinky, kde už uklízeli a zavírali. Později jsme zjistili, že když se nejedná o velkou benzinu s parkovištěm pro kamióny, tak jsou všechny benziny přes noc v Itálii zavřené. Na parkovišti jsme se v karavanu osprchovali teplou vodou, v mikrovlnce na 12 V ohřáli jídlo a pokračovali vstříc dobrodružství. Neměli jsme ani mapu Milána. Pouze v autoatlasu bylo centrum Milána zakreslené, ale to nám moc nepomohlo. Ani adresu výstaviště jsme neznali a nevěděli jsme, kde to je. Po výjezdu od benzínky jsem se začal holit holicím strojkem a po oholení jedné tváře mě najednou díky vybité baterii přestal fungovat. Strojek byl akumulátorový a před jízdou jsem ho plně nabil, ale vzhledem k tomu, že už jsem ho asi cca 3 roky nepoužil, tak ten akumulátor mnoho nevydržel. Jelikož jsem se před tím už asi 3 dny neholil, tak si asi dovedete představit, jak vypadala ta druhá tvář. Do Milána jsme vjeli cca okolo 22 hod., tak jsem si říkal, že se oholím někdy u pumpy na záchodě. Ale bohužel jsme neobjevili ani jednu otevřenou, a to jsme projeli asi okolo 7 benzínek. Když jsme jeli okolo Mc Donalds, tak jsme zastavili a já se zkusil zajít oholit na záchod, ale tam zase bohužel nikde nebyla zásuvka. Tak jsem si říkal, „ to je nadělění“. Rozhodně jsem nehodlal jít na výstavu s jednou neoholenou tváří.

Když jsme projížděli Milánem, tak se najednou začali objevovat cedule Feira Miláno s malým obrázkem 2 mezinárodních vlaječek, z čehož jsme usoudili, že se jedná o výstaviště. Cedule nás dovedli do velké blízkosti výstaviště, protože se najednou začali objevovat značky Feira zone.

Abychom se dozvěděli, kde přesně se výstaviště nachází, zastavili jsme u luxusně vypadajícího hotelu s mezinárodními vlajkami nad vchodem, kam jsem vyrazil s odhodláním získat nejen informace, ale dokončit i proces holení druhé tváře. Takže s holicím strojkem v kapse u tepláků jsem vyrazil do hotelu. Abych se při dlouhých několikahodinových přejezdech karavanem cítil pohodlně, tak mám většinou oblečeny šedé tepláky, na nohách venkovní černé koženkové pantofle s uzavřenou špičkou a na tělo jsem si oblékl červenou sportovní fleecovou bundu se zipem pouze u krku, a tak jsem takto vešel do hotelu. V hotelu jsem slušně pozdravil, oni také a na můj dotaz ohledně výstaviště vytáhli reklamní mapku okolí, kde mi všechno vysvětlili. Na závěr jsem se informoval, zda mohu použít jejich WC. Recepční mi to umožnil a zároveň mě i na WC nasměroval. Hned jsem se zamkl, rychle vytáhl strojek, a najednou koukám, že tam opět není naše klasická zásuvka. Ale všiml jsem si na straně umyvadla čtyř menších dírek nad sebou, tak jsem tam zkusil strčit vidlici strojku a najednou začal vrčet. Tak jsem si rychle doholil druhou tvář a s díkem a s úsměvem směrem k recepčnímu jsem opustil hotel. Nasedl jsem do karavanu a začali jsme po okolí hledat vhodné místo na parkování. Cca po 20 min. jsme našli asi 1 km od výstaviště boční, klidně vypadající uličku i s místem pro náš 7 m dlouhý karavan.

Ráno jsme se nasnídali, oblékl jsem si tmavý společenský oblek, košili, kravatu, černé naleštěné polobotky a s kufrem atašé jsem vyrazil pěšky na výstaviště. Na výstavišti proběhlo vše standardně, bez nějakých výrazných zajímavostí. Ale kolega se šel podívat na fotbalový stadion AC Milán, který byl nedaleko výstaviště, pak do centra města (cca 1 hod chůze), kde si dal pravou italskou zmrzlinu, a po prohlídce centra se vrátil zpět. Po návratu ke karavanu zahlédl, jak poblíž nějaký filmový štáb filmuje nějaký film. Kolega si to také začal filmovat na svojí kameru a když ho filmaři spatřili, tak ho pozvali blíž na drink. Na oplátku kolega skočil do karavanu pro plechovkové české pivo, ale bohužel nealkoholické. Italové byli nadšeni, na oplátku ho pozvali na oběd, takže se tam i zdarma najedl. Večer po mém návratu mi kolega vyprávěl, o čem všem hovořili, jaké je jeho povolání (hasič), o ženských, o karavanech atd. Stále jsem při tom kroutil nevěřícně hlavou, protože neumí žádný jazyk, kromě německého pozdravu a pár číslovek, ale asi si všelijak porozuměli. Po večeři cca ve 20 hod, jsme se vydali na cestu směr Rakousko.

Při výjezdu z Milána při projíždění mezi turnikety a budkami na placení dálnice jsem zrovna telefonoval. U turniketů jsme zastavili a kolega říkal, že tam nikdo není a mě při tom telefonování nenapadlo, že si máme vzít lístek. A tak jsme projeli dál. Těsně před pomyslnými hranicemi s Rakouskem jsem opět vjeli mezi turnikety a „budku“ na placení dálnice a tentokrát tam seděla i obsluha, která po nás chtěla tiket. My jsme mu říkali že žádný nemáme a také jsme žádný neměli. Moc s námi nediskutoval, něco naťukal na klávesnici, nám sdělil nesrozumitelně číslovku a na display se objevilo 55,- EUR (1760,- Kč). Začal jsem dělat hloupého a ptám se nemá-li to být 15 EUR. Znova a nepřívětivým hlasem opakuje nyní již srozumitelněji 55,- EUR. Pochopili jsme, že náš udiv nezabral, tak jsme vytáhli 55,- EUR a znechuceni vyrazili dál. Cca v 02 hod jsme dorazili do Kitzbuhlu a hned na kraji městečka jsme zaparkovali na velkém a poloprázdném parkovišti, kde jsme také bez problémů překempovali. Již z parkoviště byla vidět lanovka do lyžařského střediska a z průvodce jsme věděli, že lanovka začíná poblíž centra městečka, a tak podle lana a stožárů jsme se snažili dojet k jejímu začátku. Cca 500 m před lanovkou se před námi objevila jednosměrná ulice z druhé strany. Tak jsme zatočili vlevo, jinam to nešlo a cca po 300 m se před námi objevil kraťoučký tunýlek, ale bohužel s nápisem 1,8 m výška. Tak jsem zase zabočili vpravo (jinam to nešlo), před námi se objevil další tunýlek s nápisem 3,1 m výška. Tak jsme si oddechli. Ale ne na dlouho. Jak jsme projeli tunýlkem tak jsme se po cca 20 m jízdy objevili na pěší zóně v centru Kitzbuhelu s naším 7 metrovým karavanem. Před námi byli velmi luxusní obchody, např. Louis Vuitton, Prada, Boss atd. Velké možnosti jsme neměli, tak jsme to stočili na tu pěší zónu a po ní jsme cca po 200 m vyjeli z centra. Tak jsme objeli celé centrum a užšími uličkami horského městečka jsme dorazili k úpatí lanovky. Byli jsme rozhodnutí i za poplatek zaparkovat u lanovky, ale bohužel tam opět byla závora ve výšce 2,2 m. Tak jsme vyrazili hledat místo na parkování do městečka. Cca po 30 min jsme našli zastrčené a neplacené parkoviště. Neplacené bylo asi proto, že patřilo k velké prosklené administrativní budově policie. Bylo hodně plné, ale naštěstí jsme tam našli i jedno šikovné místo pro náš karavan. Ale bylo to tedy hodně na těsno. V karavanu jsme se připravili do lyžařského, na nohy jsme rovnou nasadili přeskáče, lyže na ramena a vyrazili jsme po suchých asfaltových chodnících na lanovku. Cestou jsme přešli pěší zónu centra městečka a po chvilce jsme dorazili i k lanovce. Celý den jsme lyžovali v Kitzbuhelu mezi zasněženými skalnatými vrcholky Alp. Bylo krásné slunečné počasí, které umožňovalo nádherný rozhled. Zajímavé bylo i to, že jsme během dne díky velkému množství lanovek navštívili celkem 3 lyžařská střediska.

Na cestu k domovu jsme se vydali okolo 18 hod. Poblíž Salzburku u dálnice jsme se zastavili na WC a před vstupem tam, jako obsluha a výběrčí za použití WC, seděl snědý, vysoký a silný chlap s velkým zlatým prstenem a v celku bez zájmu si četl noviny. Chvíli jsem to pozoroval, a zjistil jsem, že díky jeho vizáži si nikdo netroufl nepoložit na talířek požadovanou sumu.

Do Prahy jsme dojeli ze středy na čtvrtek o půlnoci. Celkem jsem najeli 2150 km. Spotřeba nafty se pohybovala od 13 l do 15 l, pří rychlosti cca 110 – 115 km/hod.

Ohledně lyžařských středisek se domnívám, že v Rakousku jsou sjezdovky strmější, odpoledne boulovatější, více lidí a dražší (32,5 EUR/den). V Itálii jsou sjezdovky upravenější, širší, méně lidí, levnější (22,5 EUR/den), teplejší počasí.

Po takto prožité cestě si z mého pohledu dovoluji poznamenat, že není nic dokonalejšího, než je karavaning a kemping.